English

Historie

Majestátní budova Rudolfina, postavená na břehu Vltavy v samém srdci Prahy, byla od počátku koncipována jako víceúčelový dům múz, sídlo hudby, galerie a konzervatoře. Vznik tohoto nadčasového projektu odráží proměny české společnosti 19. století. V čele realizace Rudolfina totiž nestála zemská šlechta, panovník či přední představitelé katolické církve, ale roli podporovatelů a donátorů umění převzali podnikatelé a finanční ústavy. V té době to byly prakticky jediné instituce, které měly prostředky pro stavbu tak nákladné a reprezentativní budovy, jakou bylo a dodnes je Rudolfinum.

Jak to všechno začalo

Vznik Rudolfina jako víceúčelové budovy, jejíž koncepce neměla v té době obdoby, iniciovala Böhmische Sparkasse (Česká spořitelna), nejstarší peněžní ústav na území Českého království, založený v roce 1825. Prestižní stavba vypovídala nejen o finančních možnostech a zázemí Böhmische Sparkasse, ale i o jejím sebevědomí, odpovědnosti a přesvědčení o výsostné úloze umění. Jako místo stavby byla vybrána parcela na pravém břehu Vltavy, přesně naproti Pražskému hradu. Místo, kde stávalo tzv. rejdiště, káznice, Broscheova chemická továrna a nakonec pila podnikatele a rytíře Lanny, tak konečně získalo důstojné využití.

 

 

O významu investora a zakázky svědčí také jména slavných architektů a stavitelů, kteří byli vyzváni k účasti v soutěži. Byli to například A. V. Barvitius, J. Benischek, V. Lunch, G. Niemann, O. Thienemann, V. I. Ullmann, A. von Wiellemans, J. Zítek a J. Schulz.

Architektura od pánů Zítka a Schulze

Porota složená z tehdejších významných architektů, jako byli třeba H. von Ferstel, T. von Hansen nebo F. von Schmidt, vybrala projekt Josefa Zítka a Josefa Schulze, přestože podle dobových názorů až příliš potlačili ve hmotě a vzhledu požadovanou jednotu budovy, a to ve prospěch dvou funkčně rozdělených částí – koncertní a galerijní. Průčelí koncertní části se zvýšeným bosovaným přízemím, oddělené od dalších pater kordonovou římsou, orientovali architekti na jih (dnes do náměstí Jana Palacha) a fasádu rozčlenili jónskými sloupy a zakončili balustrádou zdobenou vázami a plastikami významných hudebníků. Shodnou výzdobu fasády pak použili i na galerijní část budovy, jejíž severní fasádě dominují monumentální nárožní věže, a obě části tak vizuálně sjednotili. Z prostranství u Vltavy se vstupem v západní fasádě vchází do slavnostní dvorany Rudolfina. Její monumentální prostor lemuje 25 arkád. Slavnostním schodištěm uprostřed se vchází do galerijní části budovy. Osvětlení sbírek bylo funkčně řešeno prosvětlenými stropy.

Architekti Rudolfina Josef Zítek a Josef Schulz. Dole Rudolfinum v roce 1885. Pohled na pravou stranu budovy byl ještě částečně kryt domy.

Rudolfinum na stránkách Humoristických listů. Text vtipu: "Prosím, kdo pak tu pořádá také výstavu klacků?" "Ráčíte se mýlit. To jsou jen odložené hole spolku buršáckých, kteří tu stálým pobytem dodávají domu ráz."

Slavnostní otevření

Slavnostní otevření Rudolfina se mělo uskutečnit už 24. ledna 1885, ale pro nemoc korunního prince Rudolfa bylo odloženo. Nakonec se spořitelna rozhodla uspořádat slavnost 7. února 1885, byť Rudolf znovu nemohl přijet (do budovy se poprvé podíval až v dubnu). Slavnostní otevření přesto bylo velkou událostí. Za přítomnosti ředitele spořitelny, obou architektů a pražské honorace si hosté prohlédli nově otevřenou obrazárnu starých mistrů, sály umělecko-průmyslového muzea a vše vrcholilo slavnostním koncertem. Jako první skladba na něm zaznělo Svěcení domu od Ludwiga van Beethovena.

 

Český tisk se k otevření nového kulturního stánku, dokončeného jen krátce po Národním divadlu, stavěl rozpolceně. Novináři sice vítali „krásný palác“ a „monumentální budovu“, ale zároveň si stěžovali, že na slavnostním otevření se podílelo málo českých umělců a zaznělo málo českých skladeb. Vyhrocení národnostních sporů okolo Rudolfina přišlo v roce 1891, spolu se soutěží na výzdobu dosud prázdných polí dvorany. Významným česky mluvícím malířům vadilo, že spořitelna neoslovila pouze je, a také to, že v porotě bylo příliš mnoho profesorů vídeňské Akademie. Odmítli se proto do soutěže přihlásit. Z nakonec došlých čtrnácti návrhů sice byly vybrány tři vítězné, ale k jejich realizaci nikdy nedošlo. Pole dvorany jsou tak dosud bez umělecké výzdoby.

Když Evropa tančila valčík

Po otevření se Rudolfinum stalo sídlem Obrazárny (zřízené Společností vlasteneckých přátel umění, předchůdce Národní galerie), hudební konzervatoře (za ní stála Jednota pro zvelebení hudby v Čechách) a Uměleckoprůmyslového muzea (jehož zřizovatelem byla Obchodní a živnostenská komora). Se všemi třemi institucemi uzavřela  Böhmische Sparkasse smlouvu o bezplatném užívání budovy, pokud budou sloužit svému účelu, tedy podpoře umění. V budově se také každý rok konaly výstavy Krasoumné jednoty, občas doplněné výstavami čistě německojazyčných výtvarných spolků.

 

V sobotu 4. ledna 1896 se Rudolfinum stalo svědkem historicky prvního koncertu České filharmonie. V roli dirigenta přitom stanul na podiu sám Antonín Dvořák, aby uvedl své skladby, 3. slovanskou rapsodii As dur, ve světové premiéře pak Biblické písně č. 1–5, předehru Othello a v té době již světoznámou 9. symfonii Z Nového světa. Koncertní síň, kde se vše odehrálo, a kde je náš první orchestr doma, nese dnes Dvořákovo jméno…

Pohled na Rudolfinum přes Rudolfovu lávku, nazývanou také "železná" nebo "řetězová". Lávka byla postavena v letech 1868–1869 jako třetí visutý most přes Vltavu v Praze. Pražanům sloužil až do roku 1914, kdy ji nahradil most arcivévody Františka Ferdinanda d’Este, který dnes nese jméno Mánesův most.

Na horní fotografii je prezident T. G. Masaryk při odchodu Rudolfina v roce 1932. Fotografie dole ukazuje Dvořákovu síň přeměněnou na hlavní zasedací sál poslanecké sněmovny.

Ve službách republiky

Známý citát říká, že ve válce mlčí múzy. V Rudolfinu byly ale múzy umlčeny i po válce, když po vzniku Československa v roce 1918 vyvstala nutnost najít důstojné prostory pro poslaneckou sněmovnu Národního shromáždění.

 

Adaptace budovy na nové využití probíhala s přestávkami v letech 1919 až 1932 zejména pod vedením architektů Václava Roštlapila a Rudolfa Kříženeckého a obnášela nemalé změny ve funkci i vzhledu zejména interiérů.

 

V první fází bylo zarovnáno podium s koncertním sálem, o něco později byly odstraněny i varhany. Úpravami prošly lodžie, galerie a salónky. Přestavby ve vestibulu a foyeru spolu s propojením severního a východního traktu budovy umožnily lepší komunikaci mezi jednotlivými částmi sněmovny. Vytvoření prostor pro zázemí poslaneckých klubů a nově zřízenou jídelnu vedlo ke snižování stropů a vestavbě příček do sálů a místností v galerijní části Rudolfína.

Pod nadvládou Třetí říše

Počátek funkční a umělecké rehabilitace Rudolfina přinesla – trochu paradoxně – léta druhé světové války. Protektorát Čechy a Morava nebyl chápán jako svéprávný subjekt a zázemí pro politickou reprezentaci už proto nebylo potřeba. Přestože z původních plánů zbylo jen torzo, úpravy provedené v letech 1940 až 1942 znamenaly navrácení koncertního sálu původnímu účelu – i když pro Německou filharmonii, které v Čechách působila do roku 1945. Architekti Bohumír Kozák a Zítkův žák Antonín Engel obnovili funkci a výzdobu koncertního podia a sálu, také se ale zaměřili na zlepšení jeho akustiky, od počátku koncertní činnosti kritizované. Významným tvůrčím činem bylo pak zřízení malého koncertního sálu v přízemí, dnes Sukovy síně, která svojí koncepcí a výzdobou koresponduje s původní výzdobou Rudolfina.

Rudolfinum za Protektorátu Čechy a Morava. Dvořákova síň sloužila často jako sál pro různé říšské oslavy, jako byly například narozeniny Adolfa Hitlera nebo Den hrdinů.

Jedna věc je zápletka románu a druhá skutečnost. Mendelssohna na střeše Rudolfina sice najdete, ale po Richardu Wagnerovi byste pátrali marně. Nikdy tam nebyl. Na fotografii pohlíží směrem ke Karlovu mostu Wolfgang Amadeus Mozart.

Na střeše je Mendelssohn

Dějiny Rudolfina za okupace jsou spojeny s posledním dokončeným románem Jiřího Weila Na střeše je Mendelssohn. Spisovatel, literární kritik a novinář v něm vytvořil hluboce symbolický příběh, na jehož počátku zastupující říšský protektor R. Heydrich nařizuje odstranit z atiky Rudolfina sochu Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, protože skladatelův židovský původ znesvěcuje svatostánek německého umění. Dva čeští zaměstnanci jdou za dozoru příslušníka SS „nepřátelskou sochu“ odstranit, málem však zlikvidují plastiku nacisty uctívaného Richarda Wagnera, když je splete Wágnerův výrazný nos. Za pomoci učeného Žida svůj omyl odhalí a předejdou vlastnímu neštěstí – zatímco v sále pod nimi za Heydrichovy účasti zní Mozartova hudba z opery Don Giovanni a kamenná socha komtura svrhává prostopášníka do pekel.

Vstříc šťastným zítřkům. Úkoly umělecké i výchovné

V roce 1946 se do prostor Rudolfina vrátila Česká filharmonie, která se o sídlo dělila až do rozsáhlé rekonstrukce v 90. letech 20. století s Akademií múzických umění a hudební konzervatoří. Zatímco jižní část Rudolfina dále sloužila koncertům a hudebním představením, severní část si musela zvyknout na zcela jiné "umění". Pro účely výuky konzervatoře byla totiž z Dvorany zřízena tělocvična. Majestátním prostorem se namísto zasvěcených uměleckých debat rozléhaly tělovýchovné povely a údery pingpongových míčků. Koncem 80. let minulého století hrozil pak Dvoraně dokonce zánik, když se uvažovalo o vybourání hlavního schodiště a vestavbě dalšího koncertního sálu. K adaptaci však naštěstí nedošlo a sál si zachoval svou původní podobu.

Rudolfinum v roce 1947 s pěticípou hvězdou na náměstí, jehož název se vlivem dějin několikrát měnil. Do roku 1915 se nazývalo „Na Rejdišti“. V roce 1915 dostalo jméno "Náměstí císařovny Zity". V letech 1919 až 1942 to bylo Smetanovo náměstí, za okupace "Mozartplatz" a po osvobození opět "Smetanovo". Od 50. let se pak chodilo po "náměstí Krasnoarmějců". "Náměstí Jana Palacha" najdete na mapách po roce 1990.

Velká rekonstrukce Rudolfina počátkem 90. let 20. století se dotkla jak exteriéru budovy, tak ještě výrazněji jejích interiérů.

Velká rekonstrukce

Po prohlášení Rudolfina kulturní památkou v roce 1989 vyvstala výrazně potřeba rekonstrukce celé budovy, ale také zřízení nového technického vybavení, vzduchotechniky, chladících a bezpečnostních systémů, plynové kotelny, atd. Rekonstrukcí, která probíhala v letech 1990 až 1992, byl pověřen tým architekta Karla Pragera s úkolem v maximální možné míře respektovat původní koncepci architektů Josefa Zítka a Josefa Schulze. 
Po znovuotevření v roce 1992 bylo Rudolfinum plně vráceno múzám, jimž bylo od prvopočátku zasvěceno. Hlavním uživatelem budovy je dnes Česká filharmonie, obnovené prostory v severní části budovy slouží výstavním účelům Galerie Rudolfinum.

Česká spořitelna a Rudolfinum opět ladí

Česká spořitelna stála jako mecenáš u samotného zrodu Rudolfina v 19. století. V roce 2015 se do Rudolfina vrátila jako nový generální partner České filharmonie.