Česká filharmonie ⬩ Giovanni Antonini

Wolfgangu Amadeu Mozartovi bylo pouhých třicet pět let, když roku 1791 předčasně zemřel. Zakázka na složení zádušní mše tak zůstala nedodělaná a Requiem do finální podoby dovedl v následujícím roce až jeho bývalý student Franz Xaver Süssmayr. 

Naopak když bylo v roce 1806 pětatřicet Ludwigu van Beethovenovi, nacházel se uprostřed plodného tvůrčího období. To do velké míry určilo i pozdější osud na podzim dokončené Čtvrté. Obklopují ji dvě symfonie kolosálního významu, třetí Eroica a pátá Osudová, na rozdíl od svých závažně laděných sourozenců se navíc nese z většiny v radostné, lehké atmosféře. Robert Schumann tak toto méně známé dílo přirovnal ke „štíhlé řecké dívce mezi severskými obryněmi“.

Svého o čtrnáct let staršího předchůdce Beethoven studoval a obdivoval, avšak otázka, zda se spolu oba skladatelé někdy setkali, zůstává předmětem spekulací. S jistotou můžeme říct jen to, že se Mozartovo Requiem hrálo v roce 1827 i na smuteční akci k uctění památky právě zesnulého Beethovena.

První polovinu klasicistně laděného večera nastudoval dirigent Giovanni Antonini již potřetí s Českou studentskou filharmonií. Specialista na poučenou interpretaci hudby baroka a klasicismu ke spolupráci se začínajícími hudebníky říká: „Vysvětlení pro mladé lidi musí být velmi jasné, i v mém mozku. Práce s nimi je způsob, jak si ozřejmit i pro sebe samého spoustu věcí, u kterých jsem si možná myslel: ‚No, to je jasné.‘“ Častá absence podrobných interpretačních poznámek v klasicistní hudbě pak dle zakladatele souboru Il Giardino Armonico láká na výpravu do „skrytého světa, který mohou hráči objevit“.