Česká filharmonie ⬩ Cristian Măcelaru

Když Martinů v roce 1941 uprchl před nacismem do USA, patřil už mezi etablované umělce. Symfonie skladateli na seznamu děl přesto chyběla. Svému příteli a dirigentovi Bostonského orchestru Sergeji Kusevickému se zmínil, že by rád něco napsal pro jeho orchestr. Obratem přišla objednávka a už napřesrok mělo dílo v Bostonu svou premiéru.

„První symfonie svědčí o tom, že Martinů už byl skladatelem, který měl za sebou hodně, skladatelem zralým. Jeho slovo bylo slovem do pranice, něco, co člověk musí vzít vážně – a spousta dirigentů to dílo glosovala právě takto,“ komentuje pozici tehdy dvaapadesátiletého skladatele hlavní hostující dirigent České filharmonie Jakub Hrůša.

Dva roky po Martinů smrti se ve Spojených státech narodil Wynton Marsalis. Schopnost originálně kombinovat jazz a klasickou hudbu syn pianisty a zpěvačky přičítá mimo jiné vyrůstání v Louisianě. Jazz podle Marsalise osvobozuje, zároveň je ale velmi neindividualistický. „Pozvedne vás. Nechej mě s tebou sdílet prostor. Nechej mě mlčet, aby byl slyšet tvůj hlas. Nechej mě vytvořit místo pro tvoji duši.“ 

V úvahách o povaze jazzové hudby a jejího vztahu ke světu jde Marsalis ještě dál. „Jazz je metaforou demokracie. První otázka, kterou pokládám svým studentům, vždycky zní: Co říká ústava Spojených států?“ Hudební improvizace v jeho pojetí symbolizuje osobní svobodu, ale také překonávání výzev.

„Když začnou improvizovat všichni najednou, výsledkem je hluk. Druhý princip se jmenuje swing, který spočívá v odpovědnosti jednotlivce za dosažení rovnováhy: jak nahlas hrajete, kolik času věnujete sólu a podobně. Musíte znát aranžmá, vědět, jak jdou akordy za sebou. A pak máme blues: optimismus bez naivity. Jazz nás učí rozhodovat se a rozlišovat, co se zdá stejné, ale není,“ říká americký trumpetista a skladatel.

O vztahu jazzu, osobního rozvoje a komunity ostatně Marsalis napsal knihu, jejíž podtitul mluví za vše: Jak jazz může změnit váš život.