Česká filharmonie ⬩ Simon Rattle

„Jediný, kdo může zpět k životu přivést mrtvého Beethovena, je Berlioz.“
– Nicolò Paganini, dopis Hectoru Berliozovi z 18. 12. 1838

V roce 1830 dokončil Berlioz svou Fantastickou symfonii a další symfonické dílo neplánoval. Předsevzetí mu vydrželo tři roky, když přišla zakázka od virtuosa Nicola Paganiniho. Houslista si krátce předtím pořídil violu z dílny Antonia Stradivariho a hledal pro ni kompozici.

Při zvažování vhodného námětu Berlioz přemýšlel o díle o posledních chvílích života Marie Stuartovny se sborem, nakonec ale zvítězila orchestrální skladba se sólovou violou. Promítly se do ní i vzpomínky na předchozí Berliozův nepříliš produktivní pobyt v Itálii, který získal v rámci Římské ceny, francouzského stipendia pro nadějné umělce.

„Napadlo mě napsat pro orchestr sérii scén, ve kterých bude sólová viola zapojena jako více či méně aktivní postava, která si vždy zachová svou vlastní individualitu. Umístěním violy doprostřed poetických vzpomínek na mé toulky v Abruzzi jsem z ní chtěl udělat jakéhosi melancholického snílka po způsobu Byronova Childe Harolda. Odtud také název: Harold v Itálii.“

Paganini Berlioze obdivoval, objednaná skladba se mu však pro účely předvedení vzácného nástroje nezdála dostatečně virtuózní a zhostit se jí odmítl. Když ale čtyři roky po premiéře navštívil v Paříži Berliozem dirigovaný koncert, názor změnil. Skladatele přirovnal k Beethovenovi a poukázal mu na znamení úcty dvacet tisíc franků, díky čemuž pak Berlioz mohl složit svou Třetí symfonii.   

My ve druhé polovině koncertu uslyšíme Třetí Beethovenovu. „Beethoven, pohrdavý a brutální, a přesto nadaný tak hlubokou citlivostí. Zdá se mi, že bych mu odpustil všechno, jeho pohrdání i jeho brutalitu,“ vyjadřoval se k práci svého kolegy obdivně Berlioz. Oba skladatele uprostřed večera spojí články Řetězu Witolda Lutosławského.