Česká filharmonie ⬩ Sol Gabetta

„Jsem sám a obětí okolností jako nikdy předtím. Všechno dobré, hezké, čisté, čerstvé a milé je daleko, a nikdy se to nevrátí.“
–⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dopis Edwarda Elgara z roku 1919

Když Elgar v roce 1919 psal svůj koncert pro violoncello, potýkal se vedle zdravotních problémů také s traumatem z hrůz doznívající první světové války. Podle argentinské violoncellistky Sol Gabetty je však třeba skladbu vnímat komplexněji.

„Je nesmírně působivá, zejména začátek a konec, které vypadají jako dva řecké sloupy. Je úžasné, co mezi nimi můžete najít! Koncert napsal Elgar na sklonku života, kdy mu nebylo dobře, ale často se zapomíná, že to není jen melancholie. Zejména druhá věta má spoustu vtipu a živosti. To je překvapivé! Skoro jako by tam nepatřila, ale je jeho součástí.“ 

Kompozici považuje Gabetta za platformu, kde má její nástroj možnost zazářit jako málokde. To, že skladbu zpopularizovala až v šedesátých letech její legendární kolegyně Jacqueline du Pré, pak prý ukazuje na důležitost sólistů jako „tlumočníků, kteří komunikují skladby“. 

Co se interpretace skladby týká, Gabetta má jasno: „Předpojatý názor zacpává uši. To je pro mě důležité i při výuce. Nechci, aby moji studenti hráli jako já! Občas nabídnou něco, co se mi zpočátku nelíbí. To ale neznamená, že to není dobré. Mým úkolem je pak pomoci jim najít přesvědčivý způsob na základě jejich vkusu a interpretace. Je také důležité být si jistý sám sebou a svým výkladem. Teprve pak můžete přesvědčit publikum. Když lidé – mladí, staří, kritici, kdokoli – přijdou na koncert s hotovým názorem a už neposlouchají, je to problém. Každý, kdo nikdy předtím skladbu neslyšel, automaticky přichází s otevřenýma ušima a okamžitě si všimne: Dotýká se mě to – nebo ne.“