London Symphony Orchestra ⬩ Antonio Pappano

„Kromě toho, že se jedná o čistě náboženskou hudbu křesťanské podstaty, melancholický tón její melodické struktury i rytmu ji činí zcela nevhodnou pro uvedení při příležitosti naší národní oslavy.“
– Fuminaro Konoe, prezident výboru pro pořádání oslav výročí japonské císařské dynastie v dopise Benjaminu Brittenovi

Není divu, že zadavatel skladby na oslavu vládnoucí japonské dynastie Sinfonii da Requiem odmítl jako urážlivou. Když měla nakonec kompozice 29. března 1941 premiéru, obsahovala už pouze věnování památce skladatelových rodičů. 

„Snažím se být proti válce, jak nejvíc to jde,“ pronesl Britten v rozhovoru pro The New York Sun v dubnu 1940. Militarizující Japonsko už mělo za sebou invazi do Číny a přibližovalo se oficiálnímu vstupu do druhé světové války. V prosinci 1941 podniklo brutální útok na základnu Pearl Harbor. 

Anděl smrti se v únoru 1901 vznášel i nad čtyřicetiletým Gustavem Mahlerem. Skladatel utrpěl náhlé vnitřní krvácení a jen o kousek unikl fatálnímu konci. Pátou začal umělec skládat v létě 1901 na svém sídle v Korutansku, kam se uchýlil v rámci regenerace. Poslední dvě věty napsal následujícího léta rovněž poblíž osady Maiernigg, nyní již ve společnosti své těhotné novomanželky Almy.
 
Podle dirigenta Londýnského symfonického orchestru Antonia Pappana je vyznění Mahlerových symfonií optimistické: „Všechno to mluvení o smrti má jasné poselství, tedy jeho lásku k životu, ne ke smrti. Smrt je součástí života, ale život je zde jako něco nádherného. To všechno tam je.“