Česká filharmonie ⬩ Zahajovací koncerty

„Dvořákovy symfonie jsem před příchodem do Prahy dirigoval mnohokrát. Až když jsem ale začal vést Českou filharmonii, odhalily se mi nové vrstvy. Teď už to není ‚jejich‘ Dvořák ani ‚můj‘ Dvořák. Je to náš Dvořák.“

– Semjon Byčkov

Sedmá symfonie podle šéfdirigenta České filharmonie představuje bod, kdy se plně ukázalo, co ve Dvořákovi je. Dílo skladatel dopsal v březnu 1885 a už v dubnu dirigoval v londýnské St. James Hall jeho premiéru. Velmi úspěšně: „Symfonie se líbila velice a obecenstvo mne přijalo a uvítalo nejokázalejším způsobem. Po každé větě byl rámus a k posledku vyvoláván až dost, všecko zrovna tak jako u nás,“ píše skladatel v dopise příteli dva dny po uvedení. „Budiž rovnou jasně řečeno, že symfonie zcela naplnila nejvyšší očekávání a že je nejen zcela hodna skladatelovy pověsti, ale že také patří k největším dílům tohoto druhu, provedeným v nynější generaci,“ informoval ve stejném duchu londýnský list Athenaeum.

Sedmdesát let po Dvořákově Sedmé se s kladným přijetím setkala premiéra Šostakovičova prvního houslového koncertu. Podle tehdejšího sólisty Davida Oistracha znamená kompozice pro hudebníka skutečnou výzvu: „Dá se přirovnat k hlavní roli, velmi hluboké, shakespearovské roli, požadující tu největší emoční a intelektuální odevzdanost,“ vyjádřil se umělec, kterému skladatel dílo také věnoval.

Oistracha za svůj velký hudební vzor uvádí houslistka Janine Jansen. „Na jednu stranu byste rádi hráli jako on. Ale jak to udělat? Samozřejmě si poslechnete nahrávky, což vás hodně naučí. Vždycky je dobré mít mnoho vlivů, ale nakonec to musíte dělat po svém – vlastním hlasem a vlastními pocity. Jinak tomu chybí upřímnost a přesvědčivost.“ Autenticita musí podle Jansen stát před dokonalostí. Jinak je výsledek prázdný.

„Hudba je můj hlas. Když hraji na housle, cítím se, jako kdybych sama zpívala nebo mluvila. Nemám žádnou bariéru mezi sebou a nástrojem. Výraz vychází ven přímo,“ říká umělkyně.

Ač vznikla v jiné době a za jiných okolností, mají dvě slavná díla, která si Česká filharmonie vybrala pro otevření své 131. sezony, jednu společnou vlastnost. V době svého vzniku právě ona dokázala zvrátit očekávání, která měla společnost vůči jejich autorům. Antonín Dvořák byl v Evropě osmdesátých let 19. století známý především jako autor Slovanských tanců, tedy hudby vycházející z folklorních kořenů. Pak se v symfonii určené londýnskému publiku záměrně vzdal mnoha prvků, jež mu předtím přinesly popularitu, a usiloval o dosud nejsevřenější a nejzávažnější orchestrální dílo. Dmitrij Šostakovič zase po desetiletí vystupoval v dvojznačné roli nejvýznamnějšího sovětského skladatele: jeho díla měla reprezentovat kulturní úspěchy státu, který jej současně podroboval kritice, zákazům a veřejnému ponižování. V této situaci napsal koncert, který se odmítal podřídit dobovému požadavku přístupné, optimistické hudby, a musel proto na provedení čekat sedm let. Právě vytvořením něčeho, co neodpovídalo pohodlnému očekávání, podali oba jednu ze svých nejpřesvědčivějších výpovědí.